Adolf Hitler patří k nejztvárňovanějším postavám ve filmových dějinách: v poloze zosobněného zla zpravidla vystupuje jako maniak zodpovědný za všechny válečné hrůzy. Ve snímcích o druhé světové válce se vždy alespoň mihne, ať již ve vážném zpodobení, nebo výsměšně zlehčen. Jeho karikaturu nalezneme již v Chaplinově Diktátorovi, kde slavný komik prolnul svého oknírkovaného tuláka do stejně směšného diktátora. Za války pronikl Hitler i do Disneyovy kreslené grotesky Vůdcova tvář s kačerem Donaldem. Serioznější vhledy do jeho psychiky učinili herci Anthony Hopkins, Derek Jacobi, Alec Guinness, Robert Carlyle nebo nejnověji Bruno Ganz v Pádu Třetí říše. Nejnovější položkou je snímek Můj Vůdce: Skutečně skutečná skutečnost o Adolfu Hitlerovi, který podle vlastního scénáře natočil Dani Levy.

Film s mystifikující nadsázkou líčí Führera jako muže podléhajícího těžkým depresím. Ministr propagandy Goebbels mu tedy pro novoroční pompézní projev zjedná toho nejlepšího učitele: židovského herce Adolfa Grünbauma – příkazem jej vytáhne rovnou z koncentráku. Jak sám říká, ani nejlepší árijští umělci by v Hitlerovi nedokázali roznítit jiskru nenávisti, potřebnou pro podmanění davů. To dokáže jen přítomnost opovrhovaného Žida. Blíží se totiž začátek roku 1945 a iluze vítězně vedené války se jen stěží udržuje.

Hitler se ve ztělesnění Helgem Schneiderem stává neškodnou figurkou k politování, človíčkem netušícím, co se kolem něho děje, a neschopným soudného rozhodnutí. Roli židovského herce úspěšněji zvládl Ulrich Mühe (hrál v dramatu Životy těch druhých). Obdařil Grünbauma citlivostí i neústupností, avšak náběhy k psychologické studii se tu ustavičně srážejí s celkově odlišným laděním celého filmu. Nejzřetelněji se tento rozestup projeví v dramaticky nevyužité absurdní scéně, kdy podezíráním rozechvělému a prochladlému Hitlera nabídnou Grünbaum a jeho žena, aby si k nim vlezl do postele. Inscenačně i vypravěčsky těžkopádné vrstvení jednotlivých zápletek nutně poznamenává konečný výsledek, jako by režiséra svazovala obava, aby v satiře nezašel přece jen příliš daleko.

Režisér sice využívá půdorys kabaretního skeče, avšak vyhýbá se prvoplánovému veselí. Rád by sloučil tragiku židovského údělu se směšností nacistické omezenosti. Propojování stylisticky i žárově různorodých rovin, nevykrystalizovaných do žádoucí souhry i sdělnosti, probíhá těžkopádně, ba zmatečně. Hitlerovi spolupracovníci vyznívají jako ochotnicky zahraná banda neschopných intrikánů, zatímco Hitler sám se mění v rozvráceného jedince, stále traumatizovaného dávnou otcovou krutostí. Parodii freudistických kořenů Hitlerových zábran a vyšinutostí však schází potřebná výmluvnost. I leckterým gagům schází přiměřené rozvinutí, třeba náhodnému oholení půlky Hitlerova knírku. Cizorodý je pak vpád tragiky v podobě Grünbaumova telefonického rozhovoru s bývalým spoluvězněm z koncentračního tábora Sachsenhausen. Grünbaum za své služby po nacistech požadoval propuštění vězňů z tábora, což mu s pistolí přiloženou k tváři bývalý druh do sluchátka „potvrzuje“.

Levi do příběhu vkládá podpůrné příměsi, aniž z nich vyvodí víc než nadsazené konstatování: tu se osopí na „echt“ německou zálibu v nekonečném papírování, jindy si pohrává s Hitlerovým naprostým odstavením od skutečné situace, kterou pozná až poté, co potají vyleze z okna a projde se nočními ulicemi vybombardovaného Berlína (Goebbels hodlá podél pobořených ulic, jimiž povede Hitlerova slavnostní jízda, postavit kulisy fasád). Exteriérové scény však vykazují neuměle počítačový původ. Neohromí ani prolínání dobových dokumentárních záběrů z pouličních oslav – černobílých i barevných – s dodatečně vkládanými inscenovanými segmenty. Nezasvěcenému diváku navíc ledasco uniká, například odkazy na řevnivost stranických špiček či na prominentní nacistické filmaře Leni Riefenstahlovou, Veita Harlana atd.

Můj Vůdce je film koncepčně neukotvený, natočený bez realizační sebejistoty. Kolísá mezi nezřetelně vyjádřenou parodickou nadsázkou a sklonem k dojemnosti a současně i tragické osudovosti. Ta však jen stěží skrze smích propouští předpokládané slzy. Nevím, nakolik osloví tuzemského diváka, zpracování zvolené látky mu může vcelku oprávněně připadat příliš zkrotlé.